V jedné knize se hlavní hrdinka dobere přezdívky „Zobliga“, protože se takto stále představuje: „Já jsem z obliga“. Ale je třeba vidět, že nikdo z nás tak úplně není „bez závazku“. To je totiž skoro přesný překlad. Toto použití je prokázáno už ve starém Řecku. Prométheus byl přikován na skále, obligatus, stejně tak, jako je někdo spoután přísahou.

A pokud se týče služeb veřejného zájmu, tak jde o ty činnosti, které vytvářejí infrastrukturu lidským vztahům a běžným činnostem. Mnoho ze služeb veřejného zájmu jsou činnosti, které jsme si kdysi zajišťovali sami, vzájemně vázáni silnými mezilidskými vztahy. S přibývající specializací činností a zaměstnaností je však na sebe stále více bere stát. Pak se promítají do obligatorních výdajů státního rozpočtu – tedy do výdajů, kterými je stát svázán, stejně jako Prométheus na skále je tak vydán všanc ptákům. Ti přilétají, báje nás zpravuje, že například sup má v oblibě prométheova játra, ale pokud se týče rozpočtu, slétají se nejrůznější ptáci a berou zavděk kdečím.

Občan, který se k veřejným službám staví tak, že to „není jeho starost“, jednou za čas zvolí své zástupce do zastupitelských úřadů a spoléhá se, že je na něm, aby zajistil odehnání ptáků a záchranu státu, jeho proměnu z mršiny v cosi prosperujícího, nesvázaného. Tenhle model ale, kupodivu, nefunguje. Služby veřejného zájmu totiž nejsou jen služby zájmu státu a mohou být využívány (a nebýt zneužívány), jen pokud se zde skutečně projevuje osobní zájem a znalost. V tomto ohledu obzvlášť výrazně platí, že nic „nejde samo“. Můžeme parafrázovat Masarykovu tezi „státy se udržují idejemi, se kterými vznikly“ takto: společenské mechanismy a nástroje fungují jen tehdy, pokud je lidé v daném prostředí vnímají jako „svoje“ a berou je vážně. Služby veřejného zájmu, které se promění na něco cizího, vnějšího, tedy služby, které jsou věcí stát, nefungují, jsou neefektivní a v posledku nepomáhají těm, kdo takovou pomoc potřebují.