Zdá se to celkem jednoduché, zejména u jídla a pití: spotřebovat mohu jen to, co mám nebo je předpoklad, že budu mít. Nemohu sníst víc švestek, než vyrostlo na stromě, nemohu vypít víc vody, než kolik se jí dá vyčerpat ze studny. Má to ale háček, protože dnes se zdá takový „lokální“ pohled překonaný – přijede kamion švestek, přijede cisterna vody a je po starosti – mohu jíst švestky a zapíjet je vodu až do alelujá…, až zjistím, že je neudržitelné, abychom to dělali dva a měli jen jeden záchod.

V okamžiku, kdy opustíme přehledné lokální myšlení a svět se nám stane jakýmsi neurčitým polem, které je zásobárnou, skladištěm a odkladištěm, roztáčí se spirála konzumu. Jde jen o to poplatit redistribuční náklady, oni leckde stejně pracují za pár „šušňů“, máme to zkrátka dobře zařízené. Vždyť rozvoj spotřeby vede k optimismu a optimismus se projevuje v ekonomickém růstu… Takhle to nějakou dobu fungovalo, než někteří chytřejší lidé začali upozorňovat, že ve světě není nějaká „zóna cizího, jiného, že svět je jednotný, globální a že svoje problémy nikam nevyvezeme“. Uvědomíme si, že na naší planetě může v daný rok vyrůst jen omezené množství švestek, které můžeme zapíjet jen omezeným množstvím vody, a také, v neposlední řadě, máme k dispozici jen omezený počet záchodů. Navíc ty redistribuční náklady nejsou „jen“ nějaké vnější „peníze“. Celý systém masivní přepravy zboží výrazně ovlivňuje náš život, působí změny v krajině, v myšlení lidí. Vynucuje si se svojí vlastní logikou, aby byl opečováván, aby do něj státy investovaly, udržovaly dopravní cesty, obrovské strategické zásoby pohonných hmot atd.

Udržitelná spotřeba je tedy dnes trochu komplikovanější téma, než jen „žít s pohledem do peněženky“. Jde také o to přemýšlet o svém jednání a při svém jednání se odpovědně rozhodovat.