Kolem nás je samá inovace, síťování, surfování… všechno je kompaktní a na jedno použití, produkujeme uzavřené systémy nebo nanejvýš stavebnice. Jako by tu byla jen obsluha a spotřeba, nějaká administrativa, obchod, reklama… skoro vše už se aplikuje, nic se nedělá. „A kde je místo na řemeslo?“ můžeme se ptát. Snad údržba, seřizování toho, co nějak funguje, a samozřejmě pomocné práce, které nikdo nechce dělat, a proto dovážíme zahraniční dělníky.

Ještě před pár lety bylo běžné, že v každé vesnici uměl někdo svařit a ne jen poprskat kus železa, opravit auto, rádio, nabrousit nůž. Ale moderní nože už se nebrousí, tím by se zničily, auta nejdou otevřít a běžný smrtelník na nich nevymění ani žárovku ve světlometu. Jaké má řemeslo vlastně uplatnění? Jako záležitost skanzenů a atrakcí v turistickém průmyslu? A nebo tu jde o něco víc? Jistě, ale kdyby bylo tak jednoduché to sdělit. Řemeslo je postavené na zkušenosti a zkušenost je to, co získáváme pomalu, pracně a mnohým z nás se zdá, že ji vůbec nepotřebuje. To by nebylo nic nového, ale zároveň zde dochází k velkým změnám ve způsobu života, a pokud nebudeme schopni udržet porozumění tradici, něco bez náhrady ztratíme, stejně jako byly bez náhrady ztraceny některé řemeslné a manufakturní postupy při nástupu organizovaného průmyslu.

Tradice a řemeslo jsou způsoby, jak se můžeme vymezit proti vlivu „neviditelné techniky“, všemu tomu, co funguje někde pod povrchem, čemu nelze rozumět, na co nejde sáhnout. Nechceme-li žít ve virtuálním světě „černých krabiček“, které zajišťují, že vidíme to, co máme vidět, a slyšíme to, co je stejně tak naprogramováno, pak je třeba sáhnout si na nějaký ruční nástroj a materiál, který se mu poddává – a vůbec ne snadno. Skrze řemeslo můžeme objevit reálnost haptického světa, světa na omak, který je jiný než ten virtuální, snový. Můžeme si sáhnout a zprostředkovaně „materiálově“ vnímat to, co nás pojí s našimi předky.